PravГЅ vГЅlet pana BrouДЌka do MД›sГ­ce

Svatopluk ДЊech

Svatopluk ДЊech

PRAVГќ VГќLET PANA BROUДЊKA DO MДљSДєCE

PЕ™edmluva

NД›kdo zaklepal prudce na dvГ©Е™e, a neЕѕli jsem zvolal: VejdД›te!, vrazil jiЕѕ do pokoje ДЌlovД›k spГ­ЕЎe malГЅ neЕѕ velikГЅ, ale sluЕЎnД› vypouklГ©ho bЕ™icha, na nД›mЕѕ po huЕ€atГ© plyЕЎovГ© vestД› splГЅval tД›ЕѕkГЅ zlatГЅ Е™etД›z od hodinek s ДЌetnГЅmi pЕ™Г­vД›sky v podobД› pЕЇlmД›sГ­ДЌkЕЇ. I jinak jevil jeho odД›v solidnГ­ krasocit zГЎmoЕѕnГ©ho praЕѕskГ©ho mД›ЕЎЕҐana, a kruhovitГЎ, ДЌistД› oholenГЎ, v rЕЇznГЅch odstГ­nech ДЌervenГ© barvy zГЎЕ™Г­cГ­ tvГЎЕ™ byla plna tГ© uЕЎlechtilГ© dЕЇstojnosti, kterou propЕЇjДЌuje toliko knihovnГ­ vlastnictvГ­ tЕ™Г­patrovГ©ho domu.

„Mám česť mluviti s panem redaktorem?“ začal příchozí zdvořilými sice slovy, ale tonem, který nevěstil nic dobrého.

Hlasatelkami blГ­zkГ© bouЕ™e byly takГ© tlustГ©, zaДЌervenalГ© ruce s masivnГ­mi zlatГЅmi prsteny; neboЕҐ pravice tЕ™epetala se prudce pЕ™ed mГЅma oДЌima a levice pohrГЎvala si kЕ™eДЌovitД› s pЕ™Г­vД›sky hodinek, Еѕe stЕ™Г­brnГ© ty pЕЇlmД›sГ­ДЌky zvuДЌnД› o sebe cinkaly.

„Čeho si přejete, pane?“ odtušil jsem klidně.

„Jsem pan Brouček – Matěj Brouček – pražský měšťan a majitel domu – třípatrového domu bez krejcaru dluhů. – Mám dvanáct partají, samé pořádné nájemníky – totiž až na jednoho malíře – ale jinak samé pořádné nájemníky – mezi nimi radu vrchního zemského soudu – vrchního, prosím. Požívám všeobecné vážnosti a nemohu strpěti, aby se ledajaký poběhlík otíral o mou česť, kterou jsem nenašel na ulici a nikomu neukradl – ano! – aby mě nazýval masti – mysti – mystifi – hm hm – aby mě stavěl na pranýř hloupými povídačkami o Měsíci, na kterých není ani slova pravdy.“

„Brouček – Brouček.“ bručel jsem pro sebe a zpytoval svědomí, až mi napadl nešťastný „Výlet páně Broučkův do Měsíce“ od B. Rouska, fantastická cestopisná črta, kterou jsem loni ve slabé chvíli do „Květů“ přijal. Byl jsem bohužel s tím Rouskem – nikdo nemíchej si ho s občasným pseudonymem mladého básníka, jehož nedávno vydaná sbírka veršů učinila značnou sensaci – byl jsem tedy s tím Rouskem poněkud spřátelen a měl i trochu útrpnost s jeho pochybnou existencí. Mohl si dobýt ve světě teplého místečka a státi se užitečným členem lidské společnosti, ale ďas mu napískal, aby se dal do psaní veršů a povídek, nesvědomití recenzenti a přátelé ho pochválili a osud jeho byl zpečetěn. Teď mu arci prosvitlo s šedými vlasy (a pleší, ještě k tomu!) poznání, že prohloupil a zabloudil, ale již je pozdě. Leckdy jsem mu říkal v důvěrné chvíli: „Milý Rousku, dej si už pokoj s tím psaním! Uznáváš sám, že jsi byl odjakživa jen duch prostřední a že ti nyní zestárlému selhává i ta špetka důvtipu a fantazie. Hleď, jsou tu kolem spisovatelé, před nimiž se v úctě ukláníš, a čti si jen, co se píše o všech. Celá naše literatura je veliké nic, směšné fiasko, nafouklá bublina, kterou jsme si chválili jako pestroskvoucí div a která se nám pojednou rozplaskla v trochu mydlinek. Tak se píše a přidává se rada: Zahoďte své dětinské foukačky, nechte si své mýdlo a chopte se užitečnějších věcí! Potřebuje-li národ četby, vyhoví mu zatím překlady z literatury světové a naše kritické jeremiády, po čase pak možná, že přece někdo českou literární káru z bláta vytáhne. Známe sami ve svém užším kroužku několik hlav, které by mohly časem něco kloudného vykonati.� – Vidíš, milý Rousku, tak se mluví o celém našem literátstvu – co tu chceš tedy ty, který konečně sám uznáváš, že nejsi žádné zvláštní lumen! Slyš, kamaráde, dbej mé upřímné rady: Zanech jalového čmárání a ohlédni se po něčem jiném! Jsi arci už hezky stár, ale snad se přece někde doškemráš teplého koutku. Neotálej, dej se do toho hned! Hleď, půjčím ti svůj