O dvanГЎcti mД›sГ­ДЌkГЎch

NД›mcovГЎ BoЕѕena

BoЕѕena NД›mcovГЎ

O dvanГЎcti mД›sГ­ДЌkГЎch

O dvanГЎcti mД›sГ­ДЌkГЎch

Byla jedna matka a měla dvě dcery; jedna byla vlastní, druhá pastorkyně. Svoji velice milovala, ale na pastorkyni ani hleděti nemohla, jedině proto, že byla Maruška krásnější než její Holena. – Dobrá Maruška neznala svoji krásu, nemohla si pomysliti, kterak to je, že se máteř tak velmi na ni hněvá, kdykoli na ni pohlédne. Všecku práci sama podělati musela: poklízela v chyži, vařila, prala, šila, předla, tkala, trávu nosila i kravičku samotinká obstarávati musela. Holena se jen strojila a na zasíní si hověla. Než Maruška všecko ráda pracovala, byla trpělivá, snášíc láni, hřešení sestřino i matčino jako beránek.

Nebylo to vЕЎak nic platno, ony byly den ode dne horЕЎГ­, a to jedinД› proto, Еѕe se MaruЕЎka stГЎvala ДЌГ­m dГЎle tГ­m krГЎsnД›jЕЎГ­ a Holena ЕЎkaredД›jЕЎГ­.

I pomyslila matka: „Načože by mně to bolo, abych si ja nechávala peknú pastorkyňu v dome; keď prídu chlapci na ohľady, zaľúbia si Marušu a něbudú chceť ľúbiť Holenu.“ – Od toho okamžení hleděly macecha i dcera její, jak by se ubohé Marušky zprostily; hladem ji mořily, bily ji, než ona trpěla a při tom všem stávala se den ode dne krásnější. Takových utrpení si na ni vymyslily, že by statečnému člověku ani na um nepřišly. Jednoho dne, bylo to v polovici ledna, zachtělo se Holeně vůně fialek.

„Choj, Maruša, donesieš mně z hory kyticu fialiek, chcem ich mať za pásom, aby som mohla k nim čichať,“ – rozkázala sestře.

„Jaj bože, sestro milená, čože ti to prišlo na um; či to kdo slýchal, aby rostly pod snehom fialky?“ – pravila ubohá dívka.

„Ty švandro, ty gryňo, ty, čože máš vraveť, keď ti ja rozkážem? – Chytro choj, a jak nědoněsieš z hory fialiek, zabijem ťa!“ – zahrozila jí Holena. Macecha ale Marušku uchopila, vystrčila ze dveří a dvéře za ní pevně zavřela. – Děvče šlo hořce plačíc do hory. – Sněhu leželo vysoko, nikde nebylo stopy. Děvče bloudilo, bloudilo dlouho; hlad ji mořil, zima ní třásla, prosila Pána Boha, aby ji raději vzal z toho světa. – Tu zhlédne zpozdálí světlo. Jde po záři, i přijde až na vrch hory. – Na vrchu hory hoří veliká vatra (oheň) a okolo vatry leží dvanácte kamenů; na těch kamenech sedí dvanácte mužů. – Tři jsou bělovousí, tři jsou mladší jich, tři ještě mladší, a ti tři nejmladší jsou nejkrásnější. Nemluvili, jen tiše seděli a do ohně pohlíželi. – Těch dvanácte mužů bylo dvanácte měsíců. Velký sečen (leden) seděl hore, ten měl vlasy i vousy bílé jako sníh a v ruce držel batyk (kyj).

Maruška se ulekla; zůstala chvíli v udivení státi, pak ale osmělivši se přistoupila blíže, prosíc: „Dobrí ludie boží, dajtě sa mi zohriať pri vatre, zima mňa triase.“

Velký sečen pokývna hlavou, otázal se děvčete: „Načože si prišla, diouka moja, čo tu hľadáš?“ – „Iděm na fialky“ -odpověděla Maruška.

„Nie je čas chodiť na fialky, veď je sněh!“ – řekl Velký sečen.

„Ej, veď ja viem, ale mi sestra Holena a macocha přikázaly doniesť fialiek z hory. Keď ích nědoněsiem, zabijú mňa. Pěkně vás prosím, báčikovie, povedztěže mně, kdeže ích najděm?“ – Tu se zdvihl Velký sečen, popošel k nejmladšímu měsíci a dal mu batyk do ruky řka: „Bračeku (Brezne), posadni hor!“ – Měsíc Březen sedl hor na kámen a máchl batykem nad vatrou. V tom okamžení vzplanula vatra výše, sníh začal roztávati, stromky začaly pučeti, pod bučkami zelenala se travička, v travičce růžověly se poupátka chudobek a bylo jaro. Pod křovím uschovány pod lístkami rozkvětaly fialky, a než se Maruša nadálá, bylo, jak by modrou plenu prostřel. – „Chytro sbieraj, Maruša, chytro!“ – kázal jí Březen. Maruša radující se trhala, až měla velikou